McLeod Ganj je rušné městečko zasazené vysoko v severní Indii na úpatí Himálaje. Navzdory širokému přesvědčení, že rodné Jeho Svatosti 14. Dalai Lama je Dharamsala, to je vlastně toto nádherné městečko, které je jeho domov v exilu. Od kulturní revoluce v Tibetu tisíce Tibeťanů vzali na nebezpečnou cestu přes Himálaj k bezpečnému útočišti, že toto město poskytuje. Tibetská kultura je tak silná, že se tu teď má přezdívku "Malá Lhasa".

Letěl jsem do Gaggalairport což je krátká jízda taxíkem od McLeod Ganj, kde se okamžitě pozdravil vrcholy a žlaby na majestátní himálajského rozsahu. Hned touha se narodil, aby se výše pro zobrazení v plné kráse, co je v nabídce z této neuvěřitelné krajiny. O pár dní do cesty jsem se dozvěděl o treku, který by mohl být provedeno během jednoho dne, že se budete moci nádherný zblízka a osobní pohled na zasněžené vrcholky, které jsem viděl v dálce.

Vyzbrojeni občerstvení vody, a mnoho vrstev oblečení jsme vyrazili o týden později vyšplhat až na toto místo, které je obyčejně známý locals jak "Triund". Hned naše kapela ze dvou stala skupina sedmi až pěti místních psů se rozhodli s námi celou cestu na vrchol. Něco nám řekl, že je to jejich způsob, jak zajistit jídlo denně nebo dvě z mnoha nic netušících turistů, kteří byli lehce zničený, jak je roztomilá byli. A jejich roztomilé způsoby se nám vytáhl přímo tam s nejlepší z nich! Dvě hodiny do stoupání jsme se zastavili některé místní lidi, žádat je, to bylo mnohem dál. Záblesk v jejich očích doprovodu vysmívá smíchu potvrdila jsme nebyli nikde poblíž místa, kde jsme chtěli být a měl k přitvrzení, pokud bychom chtěli, aby se k názoru jsme slyšeli tolik.

V den, kdy jsem žhavější a žhavější, stoupání dostal strmější a více nebezpečný, jak jsme se ocitli tkaní kolem a až na okraj hory s ničím, ale zdánlivě nekonečné kapka do našeho práva, aby se ujistil jsme stále naši pozornost. V jednu chvíli jsme zahnuli za roh a viděl, že cesta vinutí a navíjení svou cestu vzhůru a dále, které v okamžiku vyrobeny naše nohy bolí, že trochu víc. Tři čtvrtiny cestu až na vrchol, i když jsme nevěděli, že v té době jsme narazili domku s prodejna jídlo, pití a krásné syrové krystaly střih rovný z hory. Právě tam jsme se chatování s ostatními lezci, kteří byli Nepálci a dělal to lézt pravidelně. Jejich rada byla "pomalu pomalu". Ozbrojené s větším množstvím vody, navíc sušenky pro psy a fantastické krystaly pro přátele a rodinu jsme vyrazili znovu.

O hodinu a půl později, byli jsme tak vysoké, že sněhové vločky jemně klesající na celém nahradil puchýřů slunce a mysleli jsme, že musíme být blízko! Další rychlá kontrola se s některými místními projíždějící v opačném směru potvrdily jsme uhádli správně. Tipovací naši cestu do posledního vinutí průsmyku jsme vyšli do pohledu, který může být popisován jako nevěřící! Zasněžené vrcholky se tyčil nad námi v blízké vzdálenosti, jež přinese skutečné humilityat skutečnou sílu a krásu našeho drahého matka Gaia. Byl to jeden z těch okamžiků v životě, kde jste úplně představují pro milost my, lidé jsou na pokud jde zde o shovívavost k nám a veškeré škody, které můžeme udělat pro ni. Mohutná pevnost pocházející z těchto hor byl tak intenzivní, že jeden mohl jen cítit respekt. Mess s těmito horami, a tam by byl jen jeden vítěz ...

Pokud jde o psy i sledovali nás celou cestu dolů a na konci naší cesty narazil zpět do svých domů!

O autorovi:
Lisa Tully je horlivý cestovatel, meditující a prohlídka hostitelské vytváření příležitostí pro lidi, aby prozkoumala sebe jak oni prozkoumat další země duchovními cestovních zájezdů. Ona je hosting Indie Rozjímání Tour v říjnu 2011, který zahrnuje výuku setkání s Jeho Svatostí dalajlamou.

Margaret Deefholts

V židovsko-křesťanském světě, posvátné a profánní jsou polární protiklady - kdo posvětil, jiné obscénní, v hinduismu dva pojmy vcítit do sebe, nedělitelné a věčné jako vesmíru. Nikde to není zřejmější než v erotických sochařskou výzdobu chrámů Khajuraho v severní Indii, kde spirituality a smyslnost, hravost a hloubka setkají v radostné oslavy života, energie a vášně.

Je to nádherně slunečno, ale mírné ledna ráno a chrámy jsou silueta proti temně modré obloze. Turisté bývají v okolí jejich průvodců, některé z nich hledět omráčený na explicitních sexuálních pozic zobrazené na stěnách, jiní se hihňat a výměna Sly mrknutí. Můj vlastní průvodce, Jagdip, je vážný mladý muž a má svou řeč v malíčku.

"Původně asi 85 chrámů byly postaveny mezi 9. a 14. století, ale dnes jen 25 přežil." Ukáže na daném místě v pěstěné trávníky a květinové záhony plné hraničí s oranžovými měsíčky a šarlatové Cannas. "Jsme v západní skupině a navštívíme zbytek ve skupině východní o něco později."

Otočí se zpět do chrámu fasádu před námi. Je ozdoben duchovním a polo-božské postavy-nebeskými tanečníky, nebeské krásky, hudebníci, andílky a především několik zamilovaných párů. V jednom vlysu, smyslné ženy, bok mimo tahu, podívá se koketně se na svého partnera, on se dívá zamilovaně se na ni při baňkování jeden z jejích plných ňader, zaoblené v dlani. Další výjev zachycuje trois Domácnost a, a podél paty jiného chrámu bohatě vyřezávané kapela pobíhá parametru líčit spojky ve všech představitelných poloze.

Stál před Kandriaya Mahadeva chrámu jsem zírat na představovat natolik pokřivený, že mě přivádí k poznámce: "Jak by se případně mohli baví?" Představují v otázce ukazuje muže stojícího na hlavě, zatímco obkročmo o ženy, Pár z nich souloží, ženy podpírán dvěma nebeskými pannami.

Jagdip odkašle. "Ano ... no to je jóga, a je možná Tantrická původu.

Tantrické rituály jsou často spojeny s temnými okultními praktikami, ale je také filozofie, která se zaměřuje na sexuální energii jako součást vesmírného kruhu znovuzrození vyplývající ze smrti a destrukce. Vzrušení smyslné vášně s sebou přináší také karmické probuzení, a bůh jako Shiva, ničitel a zlovolný bohyně Kali, se zapřáhl do čisté energie ("šakti") síla, která pohání vesmír a všechny věci v něm. Chrámy v celé zemi displeji Shiva-Lingams-vzpřímený "lingam" (falus) choval v "joni" (vagina), symbolizující mystickou sílu tvořivosti.

Sexualita a spiritualita šla ruku v ruce ještě před chrámy v Khajuraho vzal tvar. Zpět v 6. století našeho letopočtu učenec, Vatsyayana, který byl (si to!) Asketa a jogín, napsal "Kámasútra" podrobné a explicitní pojednání o umění milování. Tento návod k obsluze obsahuje nejen čtyřiašedesát sexuální pozice (mnohé z nich vyžadují hbitost gymnasta a pružnost hadí muž), ale také vážně zabývá širokou škálu filozofických pojmů, jako je dharma (ctnostný život), arthā, (hmotný blahobyt) Kama (estetické a erotické potěšení) a Mókša (osvobození z koloběhu znovuzrození).

Indické erotické obrazy odrážejí sochy, které zdobí Khajuraho. Jako milostných párů na chrámových fasád, obrazy líčí ladné ženy a slabým muži hledí láskyplně do očí toho druhého, zatímco zabývající se sexuálním spojek. Některé obrazy jsou náladový, pár je vášnivou lásku, kterou v howdah sedl na slona, ​​je ještě pár podobně zabýval při jízdě na velbloudu!

Zhruba ve stejné době jako Kama Sutra byl napsán, profesionální tanečníci chrám známý jako devadasis bylo lze nalézt v chrámech po celé Indii. Mladých panen, které se zaměřují na chrámové božstvo, byl vycvičen jako erotické tanečnice, jejich úkolem bylo také potěšení patrony v chrámu areálu s použitím technik popsaných v Kama Sutra. Chrám prostituce bylo zakázáno v roce 1988, ale Jagdip kolébá hlavu smutně, když připouští, "tu a tam tato praxe stále existuje."

Dnešní Indie ve skutečnosti překypuje potlačované sexuality. Společnost zakazuje sexuální laškování a dohodnuté sňatky jsou běžné, tolik párů, nikdy nastavit oči jeden na druhého, až do dne jejich svatby. Přicházejí jako panny do svatební posteli. Tělesné touhy schovat do stínu. Ale pro potlačený nebo plachý, že je celý svět sexuálního voyeurism - Bollywood filmy! V potemnělé divadel, diváci slintat nad svůdné, spoře oděné hrdinky, jak zpívají, tančit a flirtovat.

Ale svět filmů v Indii jít o krok dál. Oni se točí dramatické příběhy lidských vášní a božské uctívání. Mluví na univerzální emoce, které přesahují čas. Tedy příliš mnoho erotické chrámy Khajuraho.

Vydáte-li se:

Jak se tam dostat: Khajuraho je dostupný letecky od Dillí
Kde se ubytovat: http://www.khajuraho.org.uk/hotels/index.html
Obecné informace: http://www.khajuraho.org.uk/index.html

Margaret Deefholts is a travel writer as well as the editor of the Travel Writers' Tales article syndicate and website.

by Janet Amalia Weinberg

People think differently in India, or so it seemed as I stood on the banks of the Ganges, surrounded by sixty million Hindu pilgrims who had come to the river to bathe. I thought the water was polluted and could make me sick-I'd seen garbage, excrement, and three dead bodies in it. They thought it was holy and could cleanse them of sin.

Such pilgrimages, called Kumbha Melas , occur periodically at various sacred bathing sites in India, but this was a Maha Kumbha Mela , a particularly auspicious event that happens once every hundred and forty four years. According to legend, the universal forces for good are so concentrated at this time that simply attending the Mela can purify many lifetimes. I was at a change point in life and had come, not to dip in the Ganges, but to immerse myself in this positive consensus reality.

It was the largest gathering of people anywhere on the planet and a temporary city of perhaps a million army tents had been erected for the month-long happening. I was camped just outside the Mela grounds in an enclave of 400 other Westerners from the States.

Honička skončila v malém stanu. There were eleven of us now, five from my car and six, including a two-man camera crew, from the other. We removed our shoes and entered the tent. Menacing guards armed with Uzis scrutinized us but let us pass. Inside, the Dalai Llama was kneeling in prayer before an altar. Behind him, about fifty Indians, mostly sadhu' in traditional orange and ochre robes, sat cross-legged on mats. Our two carloads clustered at the rear of the tent.

After a few moments, His Holiness, speaking Tibetan, began addressing the gathering through a Hindi translator. People asked questions he must have heard countless times, but he gave each person his full attention and responded with genuine caring. When he finished talking with the Indians, he smiled and called to us in English, “Come on up.”

We closed in around him, astounded by our good fortune. Instead of being part of a crowd of thousands, we had been practically granted a private audience. He signed autographs, laughed, spoke of world peace, and expressed his pleasure at seeing Westerners at the Mela . His radiant delight captivated us all.

When the Dalai Llama rose to leave, a dozen Tibetans immediately formed a human fence along both sides of his path to the exit. He passed through, like a whoosh of joy, stopping to give one sadhu's beard a playful tug and pat another's cheek before he left.

My companions were waiting outside. Our car was not. The second carload, including the camera crew, was gone as well. We were all hot and tired and ready to return to our camp. There was just one hitch: we didn't know where it was.

We gathered at the side of the road to look for a taxi, a rickshaw, a pony cart – anything that could take us back. For as far as we could see, the dusty road was flanked by tents and teeming with people, but there were no vehicles. Žádné. We tried to get directions, but those we asked either didn't understand English or had never heard of our camp. Even if we had known which way to go, two members of our group were somewhat handicapped and couldn't walk very far.

Normally, I would have been alarmed and anxious. But as before, I didn't judge what was happening or think anything about it; it was just happening. I don't know if being at the Mela purified lifetimes, but it sure was purifying my habit of evaluating and interpreting every experience.

We sat on some boxes, conveniently piled by the side of the road, watched the crowd, and waited. Five minutes passed . . . ten . . . fifteen. . . . Suddenly, a black sedan appeared! Before any of us could wave to it, the car screeched to a halt in front of us.

The door flung open and out stepped the leader of the group I was staying with. The leader!! He had come to meet the Dalai Llama and found us instead. When we informed him that His Holiness had left, he got back into his car and sped away-but not before he'd whipped out a cell phone and called for a car to pick us up.

We were giddy. How amazing! How perfect! We could never have hoped for or imagined such a rescue. As we waited for the car to arrive, someone joked, “Now all we need is a parade.” As if by magic, a procession complete with music, painted elephants, camels, and row after row of marchers appeared.

That's how it was at the Mela . Ordinary thinking, full of expectations and judgments, seemed to fall away and every disrupted plan became an adventure.

Now, back in my regular life, I have plenty of opportunity to get upset when things don't go “right.” Car batteries die, keys get lost, people disappoint me, I disappoint myself-the possibilities are endless. But that also means I have plenty of opportunity to remember the Mela and to see what's happening as just what's happening.

Janet Amalia Weinberg is a former psychologist who has traveled in Asia, Africa, South America and Europe. Her short stories have appeared in numerous literary magazines as well as in an anthology she edited, designed to change negative stereotypes of aging (STILL GOING STRONG; Memoirs, Poems and Stories about Great Older Women, Routledge, 2006).